MOJE PRVNÍ DOVOLENÁ - MY FIRST VACATION

Jmenuji se Ashar a od okamžiku, kdy jsem poprvé jela autem, miluji cestování. Jakmile vidím otevřené dveře auta, jsem v mžiku na sedačce a doufám, že se někam pojede. Většinou mě ale páníčci vůbec nepochopí a pošlou mě zase ven!!!

Letos začátkem léta mě ale vzali s sebou na velikánský výlet. Cestovala jsem společně se svou starší kamarádkou Ajlin, také tibeťačkou, v kupé pro psy za zadníma sedačkama páníčkovy Octavie Combi. Nejdříve se nám páníčkové snažili nacpat do našeho kupé nějaké tašky, ale pak dostali rozum a dali je do veliké boudy nad autem. V našem kupé nám nechali jen nějakou plastovou krabici, která nepříjemně hučela a funěla, ale zato to z ní móóóc hezky vonělo masíčkem a koláčem. Pochopily jsme, že máme ty poklady po cestě hlídat. To jsme taky udělaly a dostaly jsme pak část těch dobrot za odměnu.

Cesta trvala opravdu dlouho, auto každou chvíli zastavovalo, ani se mi tak často nechtělo čůrat. Také jsme pluli na lodi, ale nedovolili nám jít na palubu. To mě pěkně naštvali.

Asi po 20-ti hodinách jsme dorazili do velikého domu, kterému říkali hotel. Byla tam všude příjemně studeňoučká podlaha a na pokojích byl koberec, to mám ráda. Postele byly měkoučký, jako doma. Jen nechápu, proč nám páníčkové najednou nechtěli dovolit na nich ležet. Ajlin to ale vyřešila opravdu mazácky, domluvila mi, že počkáme, až páníčkové odejdou a pak si uděláme pohodlí. A fakt to fungovalo, je poznat, že už se Ajlin s páníčkama něco nacestovala.

Okolí hotelu jsme si označkovaly velmi brzy, páníčkové nás brali pravidelně na procházky a tak najít si to pravé místečko nebyl problém. Jednou nás vzali s sebou i k moři. Nechápu, co na té vodě lidi mají, ještě teď se mi dělá špatně, když si na tu pachuť vzpomenu. Lidi si u moře lehají na sluníčko, to v tom horku už vůbec nechápu. Lehli jsme si s Ajlin do stínu pod nedaleké borovice a dívaly se na to bláznivé počínání lidí.

Naštěstí chodili páníčkové již další dny k moři sami a nás nechali v klidu odpočívat na pokoji.

V hotelu na pokoji bylo fajn. Po dopoledním spánku ( samozřejmě v posteli ), jsme si lehly na balkón a dívaly se na lidi, kterým se asi moře také nelíbilo a tak se koupali raději v bazénu u hotelu. Dlažba balkónu příjemně chladila a od moře nás ovíval svěží vánek. Výhled na moře, voda i granule v dosahu, co víc si pes na dovolené může přát. Z balkónu jsme také včas viděly, když se vraceli páníčci od moře a mohly jsme je hned běžet ke dveřím přivítat.

Večer nás brali páníčci na velkou procházku do městečka, kde bylo sice hodně lidí, ale také psů. A měli tam výbornou zmrzlinu!

Na stravu o dovolené si tedy opravdu ztěžovat nemůžeme. My jsme dostávaly žrádlo každé ráno na pokoji a páníčci se chodili krmit někam mimo pokoj. Asi abychom nežebraly, nemají to rádi. Zato nám ale vždycky přinesli nějakou pochoutku. Pokaždé už jsme se těšily, co to zase bude. Šunka nebo kostička?

Týden na hotelu utekl jako voda a zase páníčci dali tašky do boudy nad autem a nás do našeho kupé a jeli jsme tou stejnou cestou zpátky domů.

Nedokázaly jsme s Ajlin skrýt radost z návratu na nám dobře známou zahradu. Ale musím připustit, že dovolená byla příjemná změna a už se zase těším na tu příští.

Ashar, červenec 2002.

 

MOJE DRUHÁ DOVOLENÁ / NEDOVOLENÁ - MY SECOND VACATION

Jmenuji se Ashar a právě před rokem jsem Vám vyprávěla o svých zážitcích z mé první dovolené, kterou jsem trávila se svou kámoškou Ajlin a všemi mými páníčky v Chorvatsku v hotelu na ostrově Hvar.

Letos se páníčci opět rozhodli jet do Chorvatska, tentokrát na Makarskou riviéru, ale pro změnu do privátu. Výběr privátu byl komplikovaný, protože páníčci chtěli být co nejblíže pláži a my jsme zase nebyly ochotné se v tom vedru někde péct na sluníčku. Nakonec se prý vybralo něco, co bude vyhovovat všem a vyrazili jsme.

Letos na nás už ale nezbylo místo v zavazadlovém prostoru naší Octavie Combi a tak si Ajlin, jako starší, vysloužila pohodlné místečko na zadní sedačce mezi mladýma paničkama a já jsem se musela tlačit u nohou paničky před přední sedačkou. Ne že by mi nohy paničky nějak vadily, ale neměla jsem žádný rozhled a místo to vskutku nebylo zrovna důstojné. Tak jsem nasadila smutné oči a pacičku po pacičce jsem se pomalu soukala do paniččinýho klína. A zabralo to! Já to věděla! Panička sice nadávala, že bude mít nohy samou modřinu od mých pacek, což taky měla, ale nechala mne nakonec na klíně téměř celou cestu. Občas jsem si položila i hlavu na páníčkovu ruku, takže se cesta nakonec dala vydržet.

Privát byl taky docela dobrý. Panička sice k mému zděšení přislíbila paní majitelce, že pejsci budou jen na balkóně, ale pak jsem ke své radosti zjistila, že to vůbec nemyslela vážně a mohly jsme využívat bez omezení všechny místnosti. Jenom jsme opět nesměly do postele. Obývací pokoj byl situovaný směrem ke skále a byl v něm příjemný chládek, protože do oken nesvítilo sluníčko. Stejně tak tomu bylo i s balkónem, který byl otočen na východ s výhledem na skály a moře, takže byl celý den ve stínu. Od balónu bytem protahoval osvěžující vítr od moře.

Přes den jsme zůstávaly uvnitř a ani jsme moc neprotestovaly. Krátká polední procházka nám v tom vedru vždycky úplně stačila. Na velkou procházku jsme chodily ráno a večer. Paničku jsme budily pravidelně před osmou, aby s námi stihla udělat velkou okružní procházku letoviskem, než se v 8.30 vyhoupne sluníčko přes skálu a začne nemilosrdně pálit. Někdy nám dalo práci ji z postele dostat, ale nakonec se nám to vždy vytrvalým olizováním podařilo. Ajlin po několika dnech zjistila, že když uděláme potřebu moc brzo, tak má panička tendenci náš okruh zkrátit a my se pak nemohly pozdravit se všemi pejsky v okolí a přečíst si všechny novinky. Tak se vždycky snažila to vydržet co nejdál. To já neumím. Ale fungovalo to. Já to říkám pořád, že je mazaná. Musím se toho od ní ještě hodně naučit. Jen jednou to málem prošvihla a stihla se vyprázdnit jen tak tak na poslední chvíli před dveřmi privátu. K velké nelibosti paničky.

Nejzajímavější však byly večerní procházky. Jezdily jsme autem do míst, kde se pohybovalo hodně lidí a bylo spousta různých pachů. Tam jsme hrály s Ajlin hru "na hledanou". Na zemi jsme nacházely všelijaké dobroty jako kornoutky od zmrzliny, hromádky zmrzliny, kousky cukrovinek, různé kůstky, kůrky, pop-corn apod. Nejvoňavější pamlsky se ale povalovaly okolo odpadkových košů a popelnic. Páníčci však naší hrou nabyli nadšeni a z nepochopitelných důvodů nám nedovolili pořádně čuchat a hledat, natož naše úlovky sníst. To bylo pořád samé "nesmíš!" , "ke mě!" a "fuj!".

Jednou to páníčci ale fakt přehnali a pořádně mě naštvali. Našla jsem v trávě vedle cesty k pláži opravdu skvělou velikou kost. Zrovna jsem se rozhlížela, kde bych si ji v klidu rozkousala, když se ke mě přiřítila sousedovic rotvajlerka. V ten moment jsme vytvořily s Ajlin smečku a byly jsme odhodlané bojovat o naši kořist do poslední kapky krve. Než jsme však stihly rotvajlerce ukázat s kým má co do činění, přiřítila se téměř stejně rychle naše panička a hned za ní páníček. Rotvajlerku odehnali ( my bysme to zvládly určitě rychleji a elegantněji ) a co bylo nejhorší, panička mi vzala tu kost a hodila ji do popelnice!!! A ještě mi vynadala! No chápete to? To mi fakt moje tibeťácká hlava nebere. A že jsme psi inteligentní!

Takže jsme neměly dovoleno nejen jíst, to co jsme našly, ale ani o to bojovat s vetřelcem. Kromě toho jsme také nesměly očuchávat lidi moc z blízka, navonět se v louži u popelnice, olizovat malým dětem zmrzlinu z brady, natož ji chutnat z kornoutku, v restauraci štěkat na podezřelé lidi a dívat se, co mají vedle u stolu k večeři. V noci jsme na privátě dokonce neměli dovoleno ani hlídat.

Nevím proč tomu lidé říkají dovolená. My jsme to s Ajlin nazvaly "nedovolená".

Tak zase příště ahoj, něco Vám opět napíšu. Snad nás nenechají doma???!!!

 

Ashar, červenec 2003.

Zpět